Pověsti

Pověst o vrchu Hradiště

Pán „Nového domu“ vyšel pomalým krokem na nádvoří hradu a usedl na kamennou lavici. Ranní slunce zlatilo hradby a stěny pevností. Náhle od východní strany zadul silný vítr. Starý rytíř s úsměvem sledoval, jak na vrcholu hlavní věže se rozvinul a vesele se zatřepetal hedvábný praporec. I bílý vous hradního pána vítr rozevlál. Starcův pohled upoutal pohyb na strmé střeše. Avšak byly to jen kavky, které se tam hašteřily.
Od hradní brány se ozval zvuk lesního rohu. Netrvalo dlouho a dva mladí chlapci oblečeni v kožených loveckých oblecích spěchali k svému otci. Starší z nich ukázal rukou směrem k západu a sděloval: „Otče, modré vrchy tam na druhé straně jsou hranicí našeho panství. Lovil jsem dnes u Svatavy a potkal jsem plavenské žoldnéře. Provázeli Benátčany, hledače kovů. Slyšel jsem, že chtějí na našem území hledat blýskavé kameny. Mají na to patent od samotného císaře.“
Otec se podíval na syna, usmál se a řekl: „To je moc dobře, že jsou zde Vlaši. Já sám jsem je povolat, aby v našich lesích hledali kovy. A vy, chlapci, budete potom v údolí zakládat osady a kameny budete měnit ve zlato. Potřebujeme vesnice s poddanými a poplatky od nich …“
Oba synové naslouchali otcovým slovům a dívali se do údolí, ve kterém se ještě držela mlha. Slova se pak ujal opět starší syn: „Otče, tvůj úmysl je dobrý a my učiníme, co budeš chtít. Kde ale má stavět mladší bratr a kde já?“
Tu hradní pán vstal, položil ruku na synovo rameno a řekl: „O tom milý chlapče, ať rozhodne los. Vidíš ten praporek na věži pod stříbrným knoflíkem? Je stářím už sešlý a měl by být vyměněn. Půjč mi kuši a jednu střelu. Byla-li moje myšlenka na budoucnost správná, potom nesmí ani moje oko chybit. Bylo by to ostatně poprvé v mém životě. Žerď praporku je z jasanového dřeva. Byla upevněna na věž, když ty můj nejmladší, jsi poprvé zakřičel na tomto světě. Dnes bude praporec sražen. Tam, kam vítr praporek odnese usadíš se ty, můj starší.Tam sletí stříbrná koule, bude mít mladší své dědictví.“
Otec pak natáhl tětivu a vložil střelu do drážky kuše. Krátké zamíření – a střela letí k svému cíli. Žerď praporku se zatřásla a roztříštila v půli. Právě znovu zadul vítr, uchopil sestřelený praporec a nesl ho přes hradby ven k západu. Stříbrná koule poskočila po krytině věže, spadla obloukem přes zeď a zmizela v zeleném moři stromů na straně východní.
Jedno údolí pod hradem pak od té doby bylo nazýváno Schwaderbachem a druhé Silberbachem – Bublavou a Stříbrnou.

Myslivec z Nové Vsi

Před mnoha lety žil v Nové Vsi u Kraslic myslivec, kterému se měl-li jej potkat, raději každý z daleka vyhýbal. Nebylo to pro jeho zvláštní ohnivé rudé vlasy, ale pro jeho surové chování.
Když někdy v letním čase přišla bouře, blesky křižovaly oblohu a hrom burácel, utíkali vystrašení obyvatelé do bezpečí svých dřevěných domků. Hospodář otevřel nízká dvířka u chléva, žena, jak přikazovaly staré zvyky, zapalovala posvěcenou svíčku – hromničku a na stůl pokládala otevřenou modlitební knížku. Ustrašené děti pak musely zavřít všechna okna a uhasit oheň v kamnech.
Nic takového však nedělal ve svém domě náš myslivec. Místo toho klel tak bezbožně, že vzbuzoval u svých spolubydlících větší hrůzu než hrom a blesky.
Jednou ho zastihla letní bouře, když šel ze Smolné přes horní Rotavu do Nové Vsi. Bylo to právě u kříže při horní cestě. Oslepující blesk ozářil okolí a myslivec spatřil na cestě před sebou sedět velkého bílého psa – pudla. Zaklel, uchopil pušku, krátce zamířil a stiskl kohoutek. Rána však nevyšla. Myslivec stál jako socha zkamenělý a nemohl se pohnout. Jakási čarovná síla mu v tom bránila. Teprve teď ho přepadl strach a on začal přivolávat všechny svaté na pomoc. Až pozdě v noci, když bouře dávno přešla, přestalo kouzlo působit a myslivec, celý mokrý od smrtelného potu, se dopotácel domů.
Od té doby prý, a to do konce svého života, už nikdy nešel kolem kříže, kde se mu tato příhoda stala. A také ho od té doby už nikdo neslyšel pronést hrubé slovo.

Konec světa

Původní název Nancy prý souvisí se jménem manželky zakladatele této osady. Byl jím hrabě Bedřich Jan Chrysostom Nostitz, který se v roce 1796 oženil s Angličankou Annou Periez Burdettovou. I když byla pokřtěna jménem Anna, odmalička na ni volali Nanni, později Nancy. Když hrabě ukazoval manželce svá panství, navštívili též údolí za Stříbrnou. Anna byla tak okouzlena krásou zdejší přírody, že mladý hrabě nechal na konci údolí, ještě dále od místa, kde stávala sklářská huť, postavit zámeček, později sloužící jako myslivna. A na počest své paní dal místu jméno Nancy. Teorií o původu tohoto názvu existuje ještě několik, ale tento se zdá nejpravděpodobnější. Kde se ale vzalo pojmenování „Na konci světa“? O tom vypráví jedna ze zdejších pověstí.
Když se hraběcímu manželskému páru narodil půvabný chlapeček, zdálo se, že větší štěstí je už potkat nemůže. Mladá hraběnka Nostitzová dávala chlapečkovi vše, co jen milující matka může dát. Když někdy jen trochu pobledl, či když neslyšela jeho zvonivý smích, byla hned plna starostí a obav o jeho zdraví. I stalo se, že chlapeček opravdu vážně onemocněl.Místo smíchu ozýval se z jeho pokojíku pláč. Přestal jíst a jeho obličejíček byl den ode dne bledší. Zoufalá hraběnka dostala od lékaře radu, že by chlapečkovi mohla prospět změna prostředí. I vzpomněla si na překrásné údolí v lesích u Stříbrné a přestěhovala se s chlapečkem do půvabného zámečku Nancy. Doufala, že hřejivé slunce, voňavý lesní vzduch i šepot bystrého potoka pomohou vypudit nemoc jejího dítěte. Okolní lidé přinášeli z lesů léčivé byliny, starý foukač skla, který obýval nedaleký domeček, přinesl hraběnce klec s ptákem pro štěstí. Pověrčiví lidé tenkrát totiž věřili, že když se klec s ptákem pověsí do blízkosti nemocného,pták-zelenka nemoc převezme na sebe. Ani tato pomoc však nebyla účinná. Pták poskakoval v kleci po bidélku a vesele zpíval, ale chlapeček v horečkách umíral. Všechny naděje se rozplynuly, hraběnka ztratila to nejdražší, co měla. Domnívala se, že smrtí synáčka nastal konec jejího života, dokonce i konec světa.
Hrabě nechal malou rakev s tělíčkem svého syna pohřbít v blízkosti zámečku pod skaliskem, do kterého dal vytesat výklenek. Sem potom matka denně docházela a do výklenku vkládala květiny. Dobří lidé z okolí, kteří truchlili s ní, viděli její slzy a slyšeli jediné, co z jejich úst vycházelo‘ Konec světa! Začali pak tomu skalisku s výklenkem říkat „Konec světa“ („End der Welt“). Chudý sklář,který hraběcí matce z útrpnosti přinesl na pomoc svého „Grünitz“, dostal ptáčka zpět a hraběnka mu za jeho obětavost věnovala louku, nazývanou od té doby „die End-Wiese“. Tolik tedy pověst.
Pro zajímavost se zde ještě uvádí, že v pověsti jmenovaný hraběcí pár měl spolu čtyři syny a devět dcer, ale několik jich již v dětství zemřelo. Hrabě Bedřich (jeho vychovatelem a učitelem byl český buditel Josef Dobrovský) zemřel v roce 1819 a jeho manželka pak žila jen pro své děti. Nepřízeň osudu poznamenala i konec jejího života. V prosinci 1820 zemřela komtesa Matylda, také budoucí dědic, dvaadvacetiletý Robert a 31. prosince 1820 si přišla smrt i pro hraběnku Annu. Bylo jí 44 let. Příčinou všech těchto úmrtí byl tyfus, který si tenkrát vyžádal mnoho obětí.

Použitá literatura:
Václav Kotěšovec, kronikář města Kraslic – „Pod zámeckým vrchem“ – Výbor z dějin a pověstí starých Kraslic.Zpravodaj Města Kraslic